Report z koncertu SORTILEGIA (Modrá Vopice Praha, 21.8.2016)

Pondělí v 18:22 | RaznAgul |  reporty
K přivábení démona pod přístřešek radí se mocně zažehnout voskovice opentlené růžencem se zhanobeným krucifixem a spolu s rituálními rekvizitami padlé víry natočit vše od směru vykostěné záře z mrtvolného měsíčního větru. Místo se nechá pečlivě vydýmat silně čpící kadidlovou pryskyřicí s příměsí obřadních olejů, kterážto zalepí zrak andělům a zmate boží cesty, i utěsní od občas se objevujících narušitelských křižování a zdrávas. Prostor se otevře pro harmonie ďábelských tritónů a dozvučí pokleslým šamanismem. Když vše je takto přichystáno, když hustý kouřový ferment těžkne do pekelných nálad, zbodán černými hvězdami ancikrista v zsinalé záři roztavených svíček, a zdi rezonují příšernou kletbou, zůstává jen na účastnících obřadu, zda démon vstoupí do kruhu.

Kdo zavítal onen požehnaný den do nechvalně známého pražského modrovopičího doupěte a nespletl si cestu, dostalo se mu výsostného rituálního požehnání od kanadského světla z temnot SORTILEGIA. Tři léta uplynula od jejich poslední návštěvy u nás, kdy jako jedni z vyvolených přesvědčivě opanovali tehdejší druhé dějství Prague Death Mass. Na sklonku předloňského roku se pak ještě hlouběji zapsali do grimoárů svým zasvěcujícím albem "Arcane Death Ritual". Duet chroptící kytarové kněžky Koldovstvo a luciferského štupovače Haereticuse se vrátil do hříšného města pražského, aby znova odsloužil svou černou mši a v sabbatickém reji při svých věrných obnovil vlastní, zvrácenou svátost oltářní.
Omamné rituální spřažení zásvětního skřehotu, podmanivých kytarových vzorců a bicí mely probudilo šelmu. Málo v ruce stačilo SORTILEGIA, aby dosáhli nevídaného. Kdo načisto obcuje s ďáblem, toho posedlost je rychle přenosná a vysoce nakažlivá. Koldovstvo rozbalovala své uhrančivé kytarové vratky v mimosmyslovém vytržení a záškubech, které tolik postihují satanské zaprodance. Rvala si z hrdla bezbožné verše zapovězené smrtonosné liturgie, jež nestačila s krví spolykat. Za horečného drhnutí strun si měřila upjatým pohledem obzor apokalyptických krajin a zavracela hlavu k nebeskému požáru. Silně dráždivý náboj jejích blackmetalových evokací podkopával pevnou zem pod nohama a vtahoval do stavů bezbřehého vyšinutí. Podbíjející Haereticus z hluboké tmy na pódiu dával svým neúnavným černým klempířstvím těm omračujícím liturgiím ještě nemilosrdnější fazónu. Vystoupení SORTILEGIA nebylo a ani nemělo být kotelní metalovou zábavou, kulturou či oddychem. Nebylo něčím, z čeho by si jeden odnesl písničkový zážitek. Bylo zdivočelou, prokletou temnou seancí, která pootvírala zakázané světy a přibila k nim duše. Vkročit z oněch světů zpátky do reality a posbírat k tomu vhodná slova trvalo snad věčnost.



==
 

Blanc Feu (CANTIQUE LÉPREUX): blackmetalová vášeň kapely povstala z ledového limbu a lepry

Neděle v 16:47 | RaznAgul |  novinky
Písně leprické představují spojení hudby jako posvátného výrazu duchovního nitra a onemocnění malomocenstvím, na němž vždy bylo cosi mýtického. Takové spojení vystupuje jako symbol prokletí. Tak vyložil ideové založení québeckých CANTIQUE LÉPREUX vokalita ansámblu Blanc Feu v nedávném rozhovoru pro Thorium Magazine. Loňský debut kapely "Cendres célestes" se točí kolem tématu zimy. Což může být vnímáno jak dosti klišovité, přiznává Blanc Feu, originalita nicméně spočívá v tom, jak je k motivu zimy na albu přistoupeno. "Cendres célestes" je třeba vnímat jako antologii svébytných zhudebněných textů. Chlad v nich vystupuje ve spojitostech s odumírajícím tělem rozežíraným leprou, s odcizením ponurého a stísněného ročního období, s pohaslými nadějemi na québeckou národní nezávislost i s pojetím zimy jako nemilosrdného predátora všeho živého. Pojetí muziky CANTIQUE LÉPREUX se citelně odlišuje od jiných hudebních formaci členů kapely. Vedle teatrálních temnot Chasse-Galerie, brutálně disonančních Au-delà des ruines klouzajících v black/deathových polyfoniích a s modernou experimentujících Mêlée des Aurores směřují CANTIQUE LÉPREUX k přímočarému severskému black metalu devadesátých let. Blanc Feu se přednostně hlásí k autorství leprických písní, které nasměroval na cestu spontánních temnot kdysi vyšlapanou ranou tvrobou Emperor a Darkthrone. V jejich black metalu se obráží nordický sever, québecká bezůtěšná divočina i poetický vzdor québeckých básníků přelomu 60. a 70. let. Denise Vaniera, Paul-Marie Lapointena a Fernanda Ouelletta. Kdo chce plně porozumět společenství Métal Noir Québécois, ke kterému se kapela hrdě hlásí, musí podle Blanc Feu pochopit kulturní, hudební i literární kořeny, ze kterých vyrůstá. V nejbližší době mají CANTIQUE LÉPREUX společně s několika dalšími místními kapelami v plánu zaneřádit kompilaci vzdávající holt blackmetalovým klasikům jako Gorgoroth, Darkthrone nebo Bestial Warlust. Své druhé album by měli začít nahrávat někdy na podzim. A mají částečně připravený materiál už i na třetí desku, která by mohla být ve srovnání s hypnotickým debutem daleko vrstevnatější a melodičtější.



==

CANTIQUE LÉPREUX – „Cendres célestes“

Pátek v 19:41 | RaznAgul |  recenze
Vdechování hvězdného prachu z písní leprických může rozšířit temné obzory i způsobit fatální záduchu. V hlubokém prostoru zahuštěném do šerosvitných nálad se dá přijít k vyprošťujícím zážitkům monstrózní černé magie, k pádům do prosta vystlaného blackmetalovou snětí i k všelijaké újmě, kterou jsou s to přivodit přízraky beze jména a požehnaného původu. Z kašovitého kovu napěchovaného do první desky québeckých elévů CANTIQUE LÉPREUX neopadá ani tak maso, jako poslední naděje ve spásu skrze svátost oltářní. Album "Cendres célestes" je hodno přízviska ďábelské. Je debutem sotva opeřené formace, rozhodně však ne debutem tvůrčího snažení jejího osazenstva. Všichni se už sešli v několika starších padlých smečkách, což dopomohlo CANTIQUE LÉPREUX od rozbřesku k notné dávce sebevědomí a vyzrálosti. Ty lze z desky cítit odevšad. V její zhýralé divočině napříč neprodyšným šerem, která s sebou bere vše od podbízivých instrumentací přes náladové podlitiny až po rozčertěné peklo. Drží se pevně archaických artefaktů černozlého žánru, i dokáže přitom rozbolestnit odtažitým, ledově ostrým útlocitem a svést silnou hudební vášní. Ani tak to s ní nemusí být snadné. Přistoupit a dotknout se jejího odvráceného světa vyžaduje totiž větší míru troufalosti a skutečně hlubokou tmu.

A když už je tma, ďáblův advokát se táže, proč se tolik nakládat právě do "Cendres célestes". Odpovědí mu budiž, že třeba právě pro onu přísahu sirnatému black metalu, který se ve své náladotvornosti o nic nevzdaluje původnímu pekelnému pachu. Též pro ony čnějící bicí hradby, které opevňují skladby alba a vzpírají i nechávají o sebe tříštit každé klubající se jímavé rozpoložení. Podsadité "Cendres célestes" nakládá z bicích tolik palebného rázu, až si zdusává kytary pod skladebný povrch do pouhého zastydlého doprovodu. Když si pak struny přece jen vymíní svůj prostor, přicházejí jejich velké chvíle a chvíle velikosti celého alba. S přednostním kytarovým výrazem lze muzice CANTIQUE LÉPREUX porozumět, bez něj je pro požitek lépe nechat se jí bezděčně pohltit a povláčet krajinami spájení obskurních siločar. První půle desky vrcholící ve strhujícím, kytarově vyzpívaném stihomamu "La Meute" tak nastavuje přístupnější tvář québecké duchovní lepry, v pozdějších skladbách už dochází k matnějšímu rozkladu temnot a je třeba si blýsknout fajnovostmi jako peprné sólování v metelici "Transis". Album "Cendres célestes" má trojí zákeřnou moc. Vyvolává v ovzduší prašné zvíření nálad, proniká do morku blackmetalové smyslnosti a po vší té spoušti za sebou se ještě dokáže opakovaně vracet.

(Album vyšlo v CD digipaku u Eisenwald Tonschmiede)

původ: Kanada
datum vydání: březen 2016


seznam skladeb:
1. Introduction
2. Le froid lépreux
3. L'Adieu
4. La Meute
5. Tourments des limbes glacials
6. Transis
7. Le Mangeur d'os

==

Další články


Kam dál

Reklama