Jon Nödtveidt byl člověkem starých způsobů, které ctí spíše mlčení a ne přehnané tirády. Proto se o hlubinách duše jedinečné osobnosti, mimořádného muzikanta, který vdechl život Dissection, příliš nedozvíme ani ze vzpomínkového rozhovoru, jenž pro prázdninové číslo belgického hudebního časopisu Rock Tribune dal Erik Danielsson z Watain. Byla to právě jeho čertovská sebranka, která sekundovala Dissection na sedmatřiceti zastávkách evropského turné sjetého během listopadu a prosince 2004. Erik se dal dokupy s Jonem krátce po jeho propuštění z kriminálu a v Dissection pak hobloval basu po dva roky po onom společném turné. Podle Erika byly obě kapely z jednoho duchovního těsta. I když si každá šla svou cestou, v jeden okamžik se jejich směry protly. Protly se velmi blízce. Erik se podílel na posledním disekčním albu "Reinkaos" doprovodnými vokály a grafickým zpracováním jeho přebalu. Že osobně stál u zrodu tohoto klenotu, pro něj však samo o sobě nemělo žádný zásadní význam. Zásádní význam pro něj vězel v jedinečném poselstvi poslední Nödtveidtovy desky, z níž proudila majestátní síla protkaná diabolickým světlem. Tehdejší návrat Dissection na scénu pročistil fandovskou základnu kapely a oddělil zrno od plev. Ovce převlečené za vlky, které nezkously přesvědčený satanismus a opletačky s vraždou, prchly nahé. Přemítání o satanismu a vraždě těmi, kteří nejsou satanisté a nevraždili, ostatně zůstane vždy jen prázdným tlacháním. I bez takových bude rozpotaný boj temnoty, která jako pouhé slovo nemá žádný význam, doveden skrze hudební odkaz Dissection ke konečnému triumfu.



