Rozhovor s Reinhardem Krusem (S.D.I.) pro reedici alba "Satan´s Defloration Incorporated"

26. září 2015 v 23:52 | překlad RaznAgul |  převzaté rozhovory
Rozhovor s vokalistou S.D.I. vyšel v bookletu reedice debutového alba kapely u Battle Cry Records v roce 2005

Speedmetalovou formaci SDI z německého Osnabrücku založili v roce 1986 Reinhard Kruse (zpěv, baskytara) a Ralf Maunert (bicí), kteří spolu už nějaký čas působili v hardrockových Black Jack Co. Po nahrání prvního demo pásku "Bloodsucker" se k nim přidal další z dřívějších členů Black Jack Co. Franck Tiesing a v plné sestavě vydali v roce 1986 své debutové album "Satan´s Defloration Incorporated". V roce 1988 následovalo "Sign of the Wicked" a o rok později album "Mistreated". Mezi lety 1991 a 1993 kapela dala dohromady čtvrtou desku, ta už však nevyšla.


Než jsi dal dohromady SDI, hrál jsi s Bülentem Sendallarem a Ralfem Maunertem v kapele Black Jack Co. Mohl bys povědět něco o její historii?
"Black Jack Co. založili v roce 1979 Stefan a Michael Grünwaldovi jako pop kapelu orientovanou na muziku šedesátých let. O něco později jsem se k nim přidal já, bylo mi tehdy patnáct. Ralf už byl v kapele taky, sotva čtrnáctiletý v té době. Šlo o naprosto chaotickou a neforemnou muziku. Po jednom katastrofálním vystoupení na středoškolském večírku jsme vykopli půlku sestavy a stylově se posunuli k hard rocku. Ralf odešel z Black Jack Co. v roce 1980. Později hrál v kapele Vivian společně s Chrisem Boltendahlem, Uwe Lulisem a C. F. Brankem z Grave Digger. Než jsem přišel do Black Jack Co. měl jsem s bráchou a kámošem bandu pojmenovanou Tram. Byli jsme tehdy hodně mladí, mezi dvanácti a čtrnácti lety, takže jsme dělali spíše kravál než opravdovou muziku.
Bülent se přidal k Black Jack Co. v roce 1981 a od té doby šlo o úplně jinou kapelu s daleko zkušenějšími muzikanty. Bülentovi, mimochodem, patří hlas reportéra ve skladbě "Fight" z alba "Sign of the Wicked", kde podává zprávu v turečtině o tom, jak dokonce i Gorbačov vyjadřuje velkou úctu k SDI. V roce 1985 přišel do kapely Franck Tiesing, ale za dvě léta ho vystřídal Michi Reichert. V roce 1991 se Black Jack Co. dohodli, že to zabalí. Hudba kapely neměla mnoho společného se speedmetalovou náturou SDI. Stylově se jednalo o melodičtější rock s klávesami a zpěvnými vokály."

V Black Jack Co. jsi hrál na kytaru a hraješ na ní i teď ve své nové kapele Ingjenøre. Proč jsi se dal na basu, když jsi zakládal SDI, místo aby ses držel svých šesti strun a dal dokupy plnou čtyřčlennou sestavu se dvěma kytarami a dalším basistou?
"Baskytaru jsem vzal v SDI do ruky z jednoho prostého důvodu: hráli jsme tehdy příliš rychlou muziku a já bych nestíhal zpívat a k tomu ještě drtit kytaru. Protože basové linky byly muzikantsky daleko jednodušší, bylo pro mě snazší hrát na basu a k tomu zpívat. Ve studiu jsem nahrával dodatečné kytarové stopy, ale na pódiu jsem se držel baskytary. Vysvětlení, proč jsme dali dohromady tříčlennou sestavu, je rovněž jednoduché. Kromě mě nebylo mnoho lidí, kterým by se líbilo nebo by chápali to, co jsem tehdy dělal. A navíc to byla docela fuška najít v mém okolí dobré muzikanty do SDI. Většina místních hráčů si představovala, že naskočí do kapely, která už je rozjetá a úspěšná."

Všichni tři muzikanti, kteří vysekli debutové album SDI, pocházeli z Black Jack Co., jediný bývalý člen té kapely, její zpěvák Bülent Sendaller zůstal mimo SDI. Proč jste vlastně opustili svou starou bandu a pustili se do speedmetalové mašiny? A proč do SDI nepřešel i Bülent Sendaller?
"Rozhodli jsme se založit SDI, protože jsme byli frustrovaní, že všechny ty tehdejší děsné tříakordové speedmetalové kapely měly daleko větší úspěch než my jako hardrocková záležitost. Musím se přiznat, že v té době jsem speed metalu nijak příliš nehověl. Daleko větší vliv na mě měli Deep Purple, Iron Maiden, Motörhead a - snad to můžu říct - dokonce i Bee Gees! Ale protože se speed metal stal trendem v polovině osmdesátých let, rozhodli jsme se být u toho a naskočit na rozjetý vlak. Všechny nahrávací společnosti nás tlačily, abychom hráli rychlejší, tvrdší styl metalu. S bicmenem Ralfem jsem proto nahrál čtyři skladby s jasným záměrem znít co nejbrutálněji a poslali je labelům. Okamžitě nás kontaktovali lidi z Gama a podepsali jsme smlouvu hned na tři desky.
Sranda byla, že jsme v té době vlastně ani nějaké opravdové skladby neměli. Zpočátku jsme byli čistě kapelou z hecu, ničím vážným. Používali jsme v našich textech všechna metalová klišé, co to jen šlo. Sex, smrt, válka - na co si jen vzpomeneš! Naše první věci byly totálně přesycené takovýma pitomostma. Snažili jsme se především ze všeho si dělat co největší prdel a vysmívali jsme se celé tehdejší metalové scéně obecně. Dá se říct, že jsme získali nahrávací smlouvu ještě dříve, než jsme vůbec vznikli, a to je úspěch už sám o sobě!
Ve skutečnosti byli Black Jack Co. stále aktuální záležitostí, když jsme zakládali SDI. Kapela vydala svůj první a současně poslední sedmipalec "Break Out"/"One More Night" u Autark Music Productions v roce 1986, když už SDI fungovali. Bülent se k nám nepřidal, protože se mu prostě speed metal nelíbil."


Co znamená ten dost neobvyklý název kapely?
"Je neobvyklý, to jo. Myslím si, že pro metalisty by bylo daleko srozumitelnější, kdybychom se tehdy nazvali typicky speedmetalově, jako třeba Witchhunter nebo Chainbreaker. Ale to by nemělo ten vtip. Líbil se nám název SATAN´S DEFLORATION INCORPORATED, protože představa něčeho takového, jako být odpaněn samotným rohatým, se zdála přesahovat všechny meze. Bylo to něco nehorázného, co jsme dokázali vymyslet. A navíc to znělo parádně, určitě líp než …, Kebab třeba! Ten název byl skvělý způsob, jak si vystřelit ze všech tehdejších domněle vážných, ultra agresivních metalových kapel. Nikdo, kdo to měl v hlavě pohromadě, nevěřil se vší vážností, že Venom slouží černé mše každý večer, než jdou do postele, nebo snad jo?"

Kdo vymyslel toho skřeta na obalu vašeho debutu "Satan´s Defloration Incorporated"?
"To opravdu nevím. Ale pamatuju si, že jsem byl hodně naštvaný, když jsem obal poprvé viděl. Hádám, že ten umělec, kterého jsem naštěstí osobně nikdy nepotkal, musel být ožralý jak kráva, když vytvořil takovou sračku."

Pověz nám něco o nahrávání "Satan´s Defloration Incorporated"?
"Zajeli jsme do jihoněmeckého Kirchheimu a vysekli album ve Spygel Studios patřících labelu Gama. Měli jsme na nahrávání a mixáž celé desky jen čtrnáct dnů a čas letěl opravdu šíleně. Ale rozpočet na nahrávání byl, myslím si, férový. Gama se ale pak dostali do vážných potíží, když jednání s distributorem Ariola neběžela podle plánu. A "umělecké" ztvárnění obalu se taky ukázalo jako problém. Navíc první mastering vyšel úplně blbě, takže se to muselo dělat znovu. Z těch důvodů bylo vydání desky několikrát odkládáno a nakonec vyšla až v listopadu 1986. Tekly mě z toho tenkrát dost nervy."

V roce 1988 vyšlo u Gama vaše druhé album "Signed of the Wicked", které nejenže je nejlepší nahrávkou SDI, ale patří rovněž k opravdovým speedmetalovým klasikám. Hudební pokrok, jaký jste na desce předvedli, naprosto zastiňuje vaší prvotinu. Produkce i vokály doznaly znatelné změny k lepšímu, nové skladby vynikaly silnějšími melodiemi a důvtipné aranže daly celé stavbě pořádný šmrnc. Co, podle tvého názoru, přispělo k takovému posunu?
"Práce na první desce trvaly všeho všudy šest týdnů. Zahrnovalo to poskládání většiny materiálu, protože když jsme podepisovali smlouvu, měli jsme jen ony čtyři skladby z dema, nazkoušení, zaranžování a seskládání všeho dohromady. Navíc jsme museli přerušit nahrávání, protože jsem měli v tom čase už nasmlouvané vystoupení s Black Jack Co. v Brémách. Dát "Satan´s Defloration Incorporated" tu náležitou fazónu bylo za takových podmínek hodně těžké. Takže se dá říct, že "Sign of the Wicked" je první skutečnou deskou SDI. Tehdy jsme opravdu do toho kopli."


Na rozdíl od prvotiny bylo "Sign of the Wicked" nadšeně přijato metalovými recenzenty doma i v zahraničí. Podstatný kvalitativní hudební posun asi spoustu pisálků překvapil. Jak se zpětně díváš na "Sign of the Wicked"?
"Šlo o výrazný pokrok od spíše amatérského a chaotického vyznění prvního LP. Vynaložili jsme daleko více času a úsilí při komponování skladeb a dokonce jsme i posunuli studiový plán, když jsme cítili, že potřebujeme ještě o něco více klidu na dotažení materiálu. Zkoušeli jsme tři čtyři hodiny, čtyři dny v týdnu. Když se podívám na výsledek, jsem přesvědčen, že ta vypocená krev a slzy měly smysl. Label nám dal na druhé album více peněz a Tom Krüger se ukázal jako vynikající producent. Hodně jsme si užili během práce s tím ostříleným a příjemným chlapíkem, zvlášť po všech těch špatných zkušenostech s předchozími producenty. Na prvním albu dělal Tom pouze mix, druhé nahrával i mixoval."

Fotka na obalu alba "Sign of the Wicked", na níž si do ramene vyřezáváš krvavou žiletkou logo SDI, je úchvatná. Kdo to vymyslel?
"Pořád se mně ten obal hodně líbí. Upřímně, z ramene mi nevytekla ani kapka krve, to logo je namalované barvou. Něco takového si vyřezat, to by mně fakt bolelo, na to jsem neměl. I když je to ale jen jako, myslím si, že je to pecka. Vymyslel jsem to sám. Po naprosto podělaném obalu našeho debutu jsem se cítil zavázán věnovat se nejen muzice a zvuku, ale i vzezření naší další desky. Nechtěli jsme být tisící kapelou s obalem s bojovníkem třímajícím sekyru a kráčejícím do bitvy. Proto jsem požádal mého kamaráda, fotografa Manfreda Pollerta, a nafotili jsme spolu pár scén. Nejlepší fotka pak přišla na obal desky. Název desky se, mimochodem, vztahuje ke svastice, neslavnému nacistickému symbolu teroru a útlaku. Chvíli jsme zvažovali, že použijeme právě symbol svastiky na obal desky, ale jako zapřisáhlí odpůrci jakékoli pravičácké ideologie jsme usoudili, že někdo by to nemusel pochopit. Proto jsme náš původní záměr zavrhli a místo toho použili logo SDI. Ten výjev má symbolizovat masivní brutalitu a rovněž vůli udělat cokoli k vyjádření vlastního přesvědčení. Skvěle vystihuje muziku desky. Musím však zdůraznit, že nejde o koncepční politické album. Jeho texty jsou o všem, co nás v té době štvalo. O fašismu i alkoholismu."

Vaše třetí a poslední album "Mistreated" vyšlo v roce 1989. Jaké jsou tvé vzpomínky na dobu po jeho vydání?
"Konečně jsme se dostali k našemu prvnímu opravdovému turné. Odehráli jsme koncerty v mnoha evropských zemích, včetně Maďarska, Itálie, Československa, Belgie a Nizozemí. Během turné jsme ale dospěli k závěru, že bubeník Ralf se dál nedokáže vyrovnat s tlakem, jaký představovalo hraní v kapele, a současně se věnovat své regulérní práci a zajišťovat živobytí své rodiny. Dohodli jsme se spolu, že bude pro něj lepší, když odejde. Místo něj jsme vzali za škopky Christopha Olbriche, který odbubnoval zbylá vystoupení v Maďarsku a Československu.
Po návratu domů z turné kytarista Rainer Rage (který se skladatelsky zapsal na třetím albu SDI) také skočil přes palubu a přidal se k Enola Gay, aby se nějak zabavil. K jeho odchodu velkou měrou přispělo to, že SDI jako kapela si v té době dávala odpočinek. Já a Christoph jsme stále více času věnovali novému projektu Tommy & the Lucky Ones. V mezidobí SDI vypršel kontrakt u Gama a já podepsal pro náš nový projekt smlouvu s hamburskými Ja/Nein-Musik. Hráli jsme úplně jinou muziku než s SDI, něco na způsob popíkového rock´n´rollu.
SDI tehdy ustoupilo do pozadí, ale v roce 1992 jsem pocítil neodvratnou touhu kapele opět vdechnout život a pustit se do hraní s novým, mladým a velmi talentovaným kytaristou Jürgenem Uthlebem. Poskládal jsem materiál pro novou desku a nahráli jsme jej po různých studiích v letech 1992-93. Frank Dostal, bývalý člen německé beatové legendy The Rattles a nyní vedoucí osoba ve společnosti Gema, dohodl jednání s několika hudebními vydavatelstvími, ale bohužel nikdo neměl zájem nabídnout nám smlouvu.
To nás docela zasáhlo. Táhlo nám v té době na třicet, neměli jsme label a byli jsme v podstatě finančně na dně. Jediný způsob, jak pomocí kapely vyždímat nějaké prachy, bylo odehrát nějaký víkendový candrbál, ale to nám nestačilo k uživení. Pochopili jsme, že nám SDI na živobytí nikdy nevydělá. Museli jsme se pohnout z místa a pustit se do něčeho jiného, a tak jsme kapelu v roce 1993 uložili definitivně k ledu."

A z věčného ledu se SDI oklepe a rozpálí svůj megamosh za týden v pražské Nové Chmelnici!!

 


Komentáře

1 Dejv Dejv | E-mail | 27. září 2015 v 14:54 | Reagovat

Ten pán je chudák a o metalu si může nechat jen zdát...

2 RaznAgul RaznAgul | 28. září 2015 v 0:21 | Reagovat

[1]:
Ale no tak, ten pán je trochu pankáč, to je pravda, ale SDI byli víc metal než každá dnešní druhá kapela, co si říká metalová

3 Dejv Dejv | E-mail | 28. září 2015 v 19:10 | Reagovat

Metal drhl slušně ale já se ptám proč má potřebu hrát metal člověk který ho vlastně nenávidí????A kdyby byl aspon ten pankáč tak by nedělal tenhle reunion,mrkni na rozhovor s HNF to byli pankáči a né tenhle pako...Až půjdeš na ten koncert tak si před ním to SDI vyřež do ruky at aspon jednou v životě vidí pravou lidskou metalovou krev...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama