V subsaharské Africe z Abuji do Dakaru

15. května 2016 v 20:57 | RaznAgul |  novinky
Zážitky, které mě v posledních dnech odváděly od psaní blogu jsou tak silné, že se o ně chci podělit, i když tématicky na tyto stránky nepatří. Čtyři dny strávené v subsaharské Africe jsou příliš krátkou dobou na skutečné vnoření se do kouzel a krás černého kontinentu, jsou jako nic. I tak ale stačily na to, aby ve mně zanechaly ty nejhlubší dojmy. Dojmy, které pramení z citelné lehkosti bytí v neuvěřitelně těžkých životních podmínkách. Ze sluncem spalovaných zřícenin příměstských slamů, kterým dává život nepřehledné pouliční hemžení, pestrost cetek i haldy tlejících odpadků. Ze scenérií majestátních baobabů mezi špínou prašných cest. Z jakéhosi vznešeného půvabu lidí černé kůže, který si mnohý bílý Evropan už stovky let nechce připustit. Černošská Afrika není pro každého. Komu ale v okamžiku, kdy stoupne na její horkou zem, přiroste k srdci, tomu se stane, troufám si říct, osudnou na celý život.

Moje cesta začala v Abuji. Dnešní hlavní město Nigérie bylo založeno před pětadvaceti lety v srdci federace jako symbol národního smíru mezi hlavními etniky nejlidnatější africké země. Dominanty Abuji představují opevněná mešita se čtyřmi nápadnými minarety a kostel ve stylu současné architektonické moderny. Skutečná tvář velkoměsta dosud Abuji znatelně chybí. Ani náhodou ji však nechybí pulsující africký temperament. Vedle něj je znát taky to, že i sem pronikají obavy z islamistů Boko Haram. Jejich teror každodenně sužuje vzdálený severovýchod země. Abuji se tedy zdánlivě netýká, i tak ale je město na každém kroku na hrozbu připraveno. Vytáhnout z kapsy foťák je tady skoro stejné jako namířit kalašnikov. S palnou zbraní hospodaří v Abuji každý uniformovaný, na každém rohu. S těmito ostrými hochy nevíte, jestli se na ulici můžete cítit bezpečně, nebo ohrožení na životě. Země, která se v sedmdesátých letech zmohla díky vytěženým kosmickým kvantům ropy, dnes trpí výrazným nedostatkem pohonných hmot. Hladové abujské benzínky stráží ozbrojenci a natažené koberce s hřeby. Prostranství kolem nich ucpávají nepojízdné vehikly a ruch lidí napovídá, že to je to pravé místo pro africký pouliční byznys se všim všudy. Čas tu běží podle chaotického shonu, současně ale jako by se zastavil a poztrácel smysl.
Senegalský Dakar je z úplně jiného afrického těsta. Velká duchovní převaha islámu v zemi zapustila kořeny v desítkách mešit, které svými skromnými zelenými minarety zpestřují pouštní žluť husté městské zástavby. Každodenní život se tu ale neřidí podle koránu tak nápadně, jako v arabském světě. Neuslyšíte patero denních svolávání "aláhu akbar". I móda si drží své africké rysy před těmi muslimskými. Původní správní centrum pobřežního Dakaru leželo na ostrově Goreé vzdáleném tři kilometry od pevniny. Později se z něj stalo jedno z nejvýznamnějších shromaždišť afrických otroků před jejich cestou přes oceán do Nového světa. Dnes je poutním místem a památníkem usmíření mezi někdejším bilým panstvem a jeho černými služebnými. Ze zdí nenápadné budovy Domu otroků stále prosakuje nepříjemné fluidum a vzbuzuje úzkost. Ta ustupuje až po návratu zpět na pevninu do víru dakarských uliček. V místní dopravě si konkurují sotva pojízdné střepy, autobusy odvážně ověnčené lidmi a vozatajové se zapřaženými osly, kteří se nepředpisově pletou v provozu. Pouličním obchodníkem je tu každý, v rámci svých možností. Když se s některým z prodávajících všelijakou nepotřebnost dáte do řeči, máte jistotu, že se jej jen tak nezbavíte a peněženka se vám odlehčí. Hodnota nabízených prkotin se rovná ceně životního údělu těchto lidí. A ta je vysoká.
==
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama