Kdo porozuměl, ať spočte číslo šelmy – „The Number of the Beast“ (1982)

7. června 2016 v 21:14 | RaznAgul |  novinky
Nejzásadnější album heavymetalové historie přivedla na svět "železná panna" v pořádném stresu. Po propuštění stále více psychicky rozklíženého Paula DiˇAnno se musela poprat se zkrocením zlého muže, nového zpěváka, který s sebou přinášel příslib čerstvé energie a nových pěveckých obzorů, byl ale také floutkem k pohledání. K rockerskému bohémství si Bruce Dickinson ve svých předchozích Samson nechodil daleko. Věčné fučení trávy a provokativní urážky cílené do koncertního publika jako součást frontmanské imidž teď už ale musely stranou. Domestikace Dickinsona v Maiden proběhla během několika podzimních zastávek krátkého evropského turné. Následovalo hektické období skládání pro nové album. Téměř všechny své ostré broky totiž kapela vystřílela do svých prvních dvou desek, a tak se i v tomto směru muselo začít nanovo. Neméně důležitou skutečností pro další ideové směřování Iron Maiden bylo, že album "The Number of the Beast" zvedlo Eddieho ze špinavých ulic městské periférie a překřtilo jej ohněm na zmocněnce pekel, panujícího i nad ďáblem samotným. Psal se rok dvaaosmdesátý a hrátky s čertem byly v roztáčejícím se metalovém světě na pořadu dne. Přestože byla deska kvapně upečena během dvou měsíců (nebo možná právě proto), znamenala zlom pro Maiden i celý heavy metal. Už nikdy nebude mít žádná kapela podmanivější a tak ikonický obal desky. Už nikdy nebudou mít Maiden opěvovanější skladbu nad "Hallowed Be Thy Name".

Paradoxem úctyhodného alba je, že nezačíná nijak zvlášť přesvědčivě. Skladba "Invaders" je slabším otvírákem i v očích samotného jejího autora. Harris to omlouval tím, že nezbyl čas udělat něco jiného, lepšího. A ještě jedna píseň leží i po letech kapele v žaludku. Je jí první autorský pokus tehdejšího bicmena kapely Clivea Burra "Gangland", o kterém se Harris nechal slyšet, že místo něj by na albu raději viděl skladbu "Total Eclipse" (ta se objevuje dodatečně na pozdějších edicích desky). Ani tyhle dva slabší kousky ale nemění nic na tom, že deska je jinak výsostnou heavymetalovou promenádou. V titulní "The Number of the Beast" se Maiden noří pří čarodějných seancích do ďábelského snění, aby se na konci v gradované přípravce na smrt "Hallowed Be Thy Name" probrali ze snu do ďábelské reality. Z pocitů dunivě potemnělé "Children of the Damned" osvobozují zpěvné "The Prisoner" a "Run to the Hills". Ostudu těmto heavymetalovým perlám nedělá ani "22 Acacia Avenue", jediná fosilie desky, jedna z prvních skladeb složených Adrianem Smithem ještě pro jeho původní kapelu Urchin. Prošla si několika předělávkami, tou poslední pro "The Number of the Beast" pod rukama Stevea Harrise. Je pojítkem s muzikantskou minulostí Maiden i v tom, že dále rozvíjí příběh coury Charlotte, s níž obcovaly už předchozí dvě desky. Album plně využilo potenciál obrozené kapely - Dickinsonův hlasový rejstřik, zdvojená kytarová preludia Murraye a Smithe a nápadně vytaženou, poctivou rytmiku Harrise a Burra - přetavilo jej do velmi houževnatého těžkého kovu a vystavilo s ním "mejdnům" pomník pro věčnost. Teď ještě zbývalo přiložit Bruceho skladatelské schopnosti. K tomu mělo dojít již záhy.

==
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama