Věčná heavymetalová past v uplynulém čase – „Somewhere In Time“ (1986)

27. června 2016 v 19:13 | RaznAgul |  novinky
Do "železné panny" jsem se poprvé zbláznil pro její zevnějšek na obalu alba "The Number of the Beast" a pro vnitřek její šesté studiovky "Somewhere In Time". Mezi směnitelnými burzovními pásky, které mezi námi na konci osmdesátých let kolovaly a na nichž stále více metalově přituhovalo, byla časovaná deska Maidenů odpálena jako roznětka opravdové heavymetalové vášně. Každá z jejích skladeb v sobě na desetiletí zakonzervovala odér lehkovážného metalistického mládí, proflákaných roků, krátkozrakých rozběhů na dlouhou životní trať a kypění horké kaše do prostovlasých palic. Z celého hudebního katalogu kapely má toto album u mě stále výjimečné místo. Ještě dnes si při jeho poslechu z "čistého" cédéčka přesně vybavuju, vedle přežívajících konkrétních prožitků, i třeba to, ve které skladbě a na kterém místě se starý pásek zacuchával či přerušil kvůli nešikovnému přimáčknutí tlačítek play a rec. Albu "Somewhere In Time" patří dvorní titul deska mého života. A nic na tom nezmění ani fakt, že přinejmenším pro jednoho člena kapely nešlo o nic výjimečného, jen o další, doslova řadové, album Iron Maiden.


Po vyčerpávajícím turné k předchozí desce prahnul Dickinson po změně, po něčem odvážném, osvěžujícím. Následující deska Maiden měla být podle jeho představ akustická, laděná do folkovějších nálad. U ostatních s nápadem ale neuspěl a jeho tvůrčí příspěvek letěl do koše. I proto na albu Bruce skladatelsky zcela chyběl a naopak výrazný podíl si na něm přisvojil kytarista Adrian Smith. Muzika Maidenů tak sice nedostala jiný směr podle momentálních zpěvákových manýr, přesto se "Somewhere In Time" stalo v něčem průkopnické. Kapela na něm poprvé použila kouzlení z rolandovských kytarových syntezátorů. A dosáhla s nimi úchvatného kytarového výrazu, hutně opřeného do melodického prostoru a zkresleného o jeho mnohotvará maidenovská zakřivení. Jestli někdo pitvá album na typické harrisovské tvrďárny ("Caught Somewhere In Time", "Heaven Can Wait", "The Loneliness of the Long Distance Runner") a přítulnější smithovské rádiovky ("Wasted Years", "Sea of Madness"), neberu mu to. Pro mě ale deska navždy zůstane jedním nepřetržitým heavymetalovým zážitkem, který bez hlesu přijímám se vším všudy, od prvního odpočítávání z pasti kdesi v čase až po konečný pád velké alexandrijské říše.

==
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama