Železná panna si hledá své místo – „Iron Maiden“ (1980)

1. června 2016 v 12:55 | RaznAgul |  novinky
Heavymetaloví klasici Iron Maiden otevírají pátou dekádu svého trvání koncertním turné "The Book of Souls", nazvaném po stejnojmenném šestnáctém albu, které jim vyšlo loni v září. Než "železná panna" stane 5.7. na pódiu pražského stadionu Eden, rozhodl jsem se připomenout na tomto místě v krátkém medailonku každou jejich desku. Nechci zde objevovat už dávno objevené a přepisovat nesčetněkrát napsané. Jen navnadit sebe a třeba i někoho dalšího, kdo tento blogzine sleduje, na to, co se na začátku letních prázdnin k nám přivalí. Všechno zmíněné jsem vyčetl z autorizované biografie Mickeho Walla "Iron Maiden - Run to the Hills", z knížky Jakea Browna "Iron Maiden ve studiu", z článků a rozhovorů uveřejněných v hudebních časopisech, co se mi roky kupí doma, a z bookletů alb kapely. A nakonec jsem k tomu připsal i pár mých vlastních dojmů a postřehů. Dnes tedy vyrážíme s Iron Maiden kupředu časem.

O první desce Maidenů se často píše, že je střetem těžknoucích progresivních proudů osmdesátkového hard rocku a tehdy bujícího britského punku. S takovou charakteristikou by jistě nesouhlasil sám strůjce kapely, baskytarista Steve Harris, který se muzikou své "železné panny" snažil vymezovat jak proti zahnívající purplovské tradici, tak vůči rychle profláknuté a ochočené pankáčské rebelii. Pro mnohé ale album "Iron Maiden" navždy zůstane ikonickým hybridním spojením sichrhajcek se somráckými gatěmi. Může za to i sám tehdejší zpěvák kapely Paul Di´Anno, který se nechal slyšet, že má debut v oblibě právě pro jeho zřetelný punkový náboj. Může za to i Eddie na obalu desky, který byl původně zpodobněn jako mentálně poškozený pankáč, symbol zmařeného mládí, pouliční generace hozené do koše a kréda no future. Až pro album si nechal upravit fazónu více do stylu heavy a prodloužit vlasy. Deska "Iron Maiden" představuje průřez tím nejlepším z tehdejšího živého repertoáru bandy. Skladby měli vypšprtané z desítek živých štací a stanula před nimi výzva zachytit jejich přirozenou živelnost v podmínkách nahrávacího studia. Zrodil se zvuk, který charakterizoval Maiden a jejich okamžitě rozpoznatelný hudební styl na další desítky let. Zvuk, který se vylíhl z Harrisových ústředních baskytarových linek a zharmonizovaných kytarových mašlí Davea Murraye a Dennise Strattona.


Album přineslo několik heavymetalových klasik. Kytarově namňoukaná "Prowler", když se začala hrát v londýnském rockáči Bandwagon Heavy Metal Soundhouse, vykopla Maideny do čela vznikající takzvané nové vlny britského heavy metalu. Titulní "Iron Maiden", vyvolávající až do dnešních dnů Eddieho na pódiová prkna, byla vedle "Prowler" další skladbou, která se ještě před debutem objevila nejprve na vůbec první propagační demonahrávce kapely a pak i na legendárním EP "Soundhouse Tapes". Instrumentálka "Transylvania" měla původně být zpívanou skladbou, ale nikdo se neobtěžoval složit pro ni text. O to více pak v ní vynikly typické maidenovské kytarové ekvilibristiky, které se později stanou nedílnou poznávací značkou muziky "železné panny". Podobně jako v mezihře nejdelší "Phantom of the Opera". Autorsky patří většina skladeb desky Stevu Harrisovi. Dave Murray se podepsal pod muziku "Charlotte the Harlot", příběhu o londýnské čubce, která šla za spíd nebo flašku s každým od patnácti výš. Text je prý autobiografický, z ruky Paula Di´Anno. Stejně jako u buřičské "Running Free", která je manifestem Paulova věčně nevybouřeného mládí. O Maiden se traduje, že se nikdy za celou svou existenci nezaprodali a nesložili typickou zaláskovanou metalovou baladu. Cajdáky "Remember Tomorrow" a "Strange World" čímsi takovým lehce zavánějí. Naštěstí je ale okamžitě válcuje zbytek desky, pro řadu fandů Iron Maiden vůbec nejlepší to z celého katalogu kapely.
==
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama