Hra sedmého pokolení s nebesy i peklem – „Seventh Son of a Seventh Son“ (1988)

2. července 2016 v 17:20 | RaznAgul |  novinky
Od bestií očíslovaného alba se Maiden na každé své další desce skladbou či dvěma otřeli o esoterické mezisvěty. Sedmé album o sedmém pokolení "Seventh Son of a Seventh Son" se do mysteriózních snů a bdění ponořilo již téměř úplně. Kam se tentokrát bude "železná panna" tematicky ubírat, už napovídal v půli trupu přeťatý Eddie levitující nad arktickou krajinou, uzemněný do hladiny mrazivé vodní plochy a přes plameny své hořící lebky upřený k sálajícímu slunci. Magické propojení mrtvého mrazu a planoucího žáru dalo počít fantasknímu příběhu o nadpřirozených schopnostech zapletených do boje ďábelských mocností s božskou silou. Nadpřirozené kvality vtiskla kapela nejen do lyrické, ale též do hudebně-instrumentální stránky alba. Od kytarových syntezátorů užitých na předchozí desce ještě dále zaexperimentovala a do své muziky pustila navíc klávesy a další metalový progres. Klávesy si ale ani ve své vrcholné maidenovské formě nevzaly hlavní slovo, jen pokorně posložily k přiaranžování muziky, což zůstalo další neoddiskutovatelnou ctností panny. Se sedmým synem si Maiden rozvolnili své muzikantské ruce. Hutné zvukové stěny vystavěné na předchozích nahrávkách ustoupily rafinovanější hudební průhlednosti. Panna se očistila od těžkého kovového vrstvení a místy jí zřídly pačesy, stala se ale čitelnější. Kytary opět přes sebe přehrávané prokoukly a více otevřely své bujné harmonie nad měňavými přechody rytmiky. Sedmé album Maiden je tak zas o něco přístupnější co do hudebního podání, jeho magické zápletky jej však současně opředly nevyřčenými taji a zastřenými závoji.


Za svitu měsíce, při zaříkáváních pronášených svárlivými bílými a černými čaroději, rodí se v okvětných melodiích "Moonchild" novolunní lidské mládě a vydává se na sedmero svatých cest do pekel. Pokradmu dotírající noční můry v harrisovské "Infinite Dreams" přetrhává uřvaný nástup do strhující, basově protepané kytarové estrády, která připravuje pro následující výklad snů pomocí ďábelských zjevení v nebi. "Can I Play With Madness" se stala vůbec největší hitovkou Maiden. V původním znění z dílny Adriana Smithe zamýšlená jako balada, než se na ní vrhli další z kapely a šlapavější rytmikou, ostřejší šťávou i úpravou tématu ji přestrojili na dnes notoricky známý školní výlet do katakomb klášterní zříceniny. Přes shakespearovské lidské zločiny "The Evil That Man Do" s nemenšími šlágrovými ambicemi a titulní epos o sedmém potomstvu se album dostává ke dvěma ne příliš protěžovaným skladbám "The Prophecy" a "Only the Good Die Young". Přičemž zvlášť ta druhá, v závěru desky završující život sedmého syna, si svým majstr refrénem určitě žádné ustrkování nezaslouži. Zcela jistě se ale na této desce dá fandovsky najít s úchvatně dramatizovanou "The Clairvoyant", u níž se vžil přídomek nevázaného řádění v přízračném, démonickém světě. A to byl, konečně, i můj případ, když jsem si sedmé album Maiden kdysi poprvé pustil.

==
 


Komentáře

1 Miki Miki | Web | 3. července 2016 v 17:20 | Reagovat

Super album od super grupy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama